Nyní ve svých 26 letech procházím chemoterapií a momentálně jsem v půlce cesty k tomu zbavit se tzv. Hodgkin lymfomu, neboli rakoviny lymfatického systému. Na nemoc mi přišli pár měsíců po tom, co jsem se dočasně přestěhovala do Velké Británie, tudíž se nyní léčím a žiji nadále zde.

A jak se to všechno vlastně semlelo?

V březnu 2014 jsme si s přítelem sbalili každej jeden kufr a vydali si ověřit, jestli své dovednosti dokážeme prodat i na zahraničním pracovním trhu. Oba jsme měli necelé dva roky po výšce a hrstku pracovních zkušeností. 

Rozhodli jsme se pro Londýn!

Jeli jsme tzv. na blind, dopředu zařízené nebylo nic, snad jen ubytování na první 3 dny po příjezdu.

Každopádně se nám oběma podařilo relativně rychle najít práci v oboru a po čase i stabilní bydlení. Vše se zdálo ideální a život ve velkoměstě šel podle plánů!

Pozor na kuličky!

V květnu 2014 jsem si poprvé všimla jakoby malé kuličky přímo v krční jamce. Nebyla vidět, jen při pohmatu jsem cítila nějaký „objekt“ o velikosti možná lískového oříšku? Přítel si z toho spíše dělal srandu a protože to nebolelo, ničemu nevadilo, a cítila jsem se jako zdravý člověk, řekla jsem si, že počkám, až to prostě zmizí.

Mezitím ubíhalo léto, užívali jsme si Londýna, nových zážitků a cestování. Jo a taky se mi vrátily ekzémy, kterými jsem trpěla v dětství – na krku se mi začaly rozlézat červené suché svědivé plochy. Za boha jsem se toho nemohla zbavit, obrátila jsem se i na místního Číňana, co kousek od práce praktikoval čínskou medicínu, ale ani jeho mastička nepomáhala. Později jsem se dozvěděla že  zarudlé svědivé plochy jsou také jedním ze symptomů Hodgkina, takže to možná úplně nebyl ekzém, jak jsem si myslela.

No, nicméně kulička ani po létě nezmizela, spíše naopak jsem měla pocit, že se zvětšila. Tak jsem se koncem září rozhodla konečně v Británii zaregistrovat u praktického lékaře a nechat někoho, ať se mi na tu kuličku teda koukne!

Co to říkáte?

Praktická lékařka mě po prohlédnutí mého krku objednala na endokrinologii, protože problém se štítnou žlázou se zdál být jako nejpravděpodobnější příčina té zatracené kuličky.

Na první schůzce mě tamní lékařka opět prohmatala a objednala na ultrazvuk a odebrání vzorku z kuličky pomocí jehly.

Pak už to šlo docela rychle. Na další schůzce mi řekli, že štítná žláza je v pořádku, ale že kulička musí ven a musí se na ni podívat pod mikroskopem co je zač a proč tam vznikla. Zároveň mě objednali na hematologii asi 2 dny po biopsii, což jsem moc nechápala, ale říkala jsem si, že asi zase nějaké krevní testy, nebo co… Na téhle schůzce si taky zpětně vybavuju, že doktorka zmínila slovo „lymphoma“, ale to jsem nějak zazdila a hlavně moje anglická slovní zásoba v oblasti medicíny byla opravdu chabá, takže mi vůbec nedocházelo, že se mi možná snažila něco naznačit, nicméně to nebylo úplně v její pravomoci, aby mi něco jako endokrinoložka oznamovala, i když si myslím, že to už věděla.

Anyway, v půlce listopadu, středa to byla, mi vyřízli kuličku z krku a poslali pod mikroskop. 

Dva dny na to jsem šla na schůzku na hematologii. Sama. Kdo to měl tušit?

Doktor byl nicméně profesionál, přesně věděl jak takovou věc oznámit (léta praxe, že), to mi každopádně nebránilo v tom na místě skoro omdlít – ještě že tam měl lehátko! Cancer? WTF?

O týden později jsem šla za hematologem znovu, aby mi 100% potvrdil diagnózu podle výsledků biopsie. Hodgkinův lymfom byl potvrzen a dle britských nařízení jsem se měla začít léčit do 3 dnů. Nakonec mi na moji žádost léčbu odložili ještě o týden a 1. prosince už mi v krvi proudilo první chemo.

Jak se s něčím takovým vyrovnat?

Myšlenky jsou šílené, hlavně na začátku, když nevíte do čeho jdete a jestli teda zítra umřete, nebo to bude až pozítří, nebo co ta rakovina vlastně znamená!? Ale časem se to utřepe, jakmile si najdete všechny potřebné informace, smíříte se s tím, že následujících pár měsíců bude tak trochu jízda na horské dráze a hlavně nic nevzdáte a zůstanete pozitivní! Nejste přece první ani poslední!

Když tento příspěvek píšu, léčbu ještě nemám za sebou, ale musím říct, že celé chemo zatím není ani z 50% tak hrozné, jak jsem si představovala. Jen vydržet do konce a doufat v odměnu v podobě znovunabytého zdraví! 😉

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*
*
Website