Prave sedim v letadle miricim zpet do Londyna z 10 denni dovolenky, a tak mam i cas premyslet.

Prijde mi to uz jako vecnost co mi nekdo oznamil, ze mam rakovinu a jako vecnost od toho, kdy jsem skoncila sve posledni chemo. Pritom prvni chemoterapii jsem dostala pred 7 mesici a o rakovine se dozvedela pred 7,5 mesici.

Premyslim jak se moje mysleni a pohled na svet zmenily po cas lecby a jak se strasne rychle dostaly zase do ‚normalu‘. A tak premyslim nad tim, jestli je to spravne?

Abych byla konkretni, behem doby, kdy jsem sebe sama vnimala jako „tezce nemocneho cloveka“ jsem tak nejak mnohem vice vnimala svou smrtelnost, ptala se sama sebe, co jsem vlastne za svuj kratky zivot dokazala a jestli jsem nebyla prilis sobecka, kdyz jsem jeste do svych 26 nemela deti. Nejsou deti prave to co nam na svete dava smysl? Mela jsem pocit, ze pokud ted umru, tak jsem tu byla vlastne uplne zbytecne, jenom sama pro sebe. Tohle se mi honilo hlavou celych 6 mesicu lecby a ja snila o tom, jak po jejim skonceni budu chvili cestovat a pak se s Honzou usadime, postavime baracek a poridime nejakou tu rodinu. Abych mela pocit, ze muj zivot k necemu byl, nekomu prospel a svetu neco dal, ne jen bral.

A jake myslenky mam ted?

Prave jsem prozila 10 dni cireho stesti a pocitu svobody, kdyz jsme ve dvou cestovali kam se nam zachtelo, obklopeni prirodou, laskou a pocitem volnosti, ktery jak me, tak Honzovi behem tech 7 mesicu tak chybel.

Behem poslednich 10 dni jsem mela cas premyslet, jak chci aby muj zivot nyni vypadal. Rozhodla jsem se, ze skoncim v soucasne praci a zkusim jeste najit jinou praci v Londyne na kontrakt, na pul roku, nebo rok, a pote pojedem na muj vysnenej vylet na Novy Zeland, pujcit campervan a aspon mesic zase citit volnost a uzivat krasy tamni prirody.

Jak se vratime z cest, rada bych se vratila do Ceska, otevrela obchod se zdravou vyzivou, dala lidem v CR stejne moznosti nakupu potravin, jako je tomu tady v Britanii (pokud tomu tak jeste po mem navratu nebude) a snad tim i trochu prispela k lepsimu svetu. Po rozjeti obchodu bych jeste chtela dale kontraktovat v IT, aspon par mesicu v roce a do toho rozvijet obchod.

A kde je v mych planech ta rodina?

Tady prichazi kamen urazu, ktery mi vrta v hlave. Najednou jsem totiz zase ziskala ten pocit nesmrtelnosti, ktery jsem mela pred onemocnenim a ktery ma asi kazdy clovek, dokud mu smrt doslova nezaklepe na rameno! Tak se ptam, podle ktereho pocitu ted ridit udalosti ve svem zivote?

Bojim se, ze diky pocitu nesmrtelnosti se zase stavam vic sobcem a ziju zase vice pro sebe. Na druhou stranu vim, ze Honza se jeste usazovat nechce a tak sve plany prizpusobuji i tomu. Nemela bych ale nejak trvat na rodine jaako priorite? Ma smysl do toho partnera nejakym zpusobem tlacit? A chci rodinu vubec v tomhle okamziku? Telo se stejne jeste musi vzpamatovat nez mu nalozim dalsi zatez v podobe tehotenstvi, neni to akorat cas na to jeste splnit vyse zmineny plan na cestovani a zakladani obchodu?

A jedna se o sobectvi, kdyz si chci svuj zivot uzivat jeste jen ve dvou? Je to porad jeste sobectvi, kdyz ziju pro nekoho druheho, kdo neni me dite? Mela bych sva rozhodnuti vubec zakladat na strachu z toho, ze umru driv, nez zalozim rodinu? Je rodina opravdu to jedine mozne naplneni lidskeho zivota?

Takze co??

Trochu moc filozofickych otazek na pragmaticky smyslejiciho cloveka, nejak se v tom prestavam orientovat! Nicmene srdce (nebo mozek?) mi rika, ze bych nemela nic uspechat a byt vdecna, za to co mam. Nakonec je to stejne chlap kdo dava najevo, ze je pripraven se vazat a usazovat a i kdybych byla presvedcena, ze chci rodinu hned ted (coz nejsem), tak stejne jako jsme mou rakovinou prosli ve dvou, tak i zakladani rodiny musi byt rozhodnuti nas obou a prijit asi postupne samo a prirozene.
Nevim, zda z tohohle clanku muze profitovat nekdo jiny nez ja, ale v kazdem pripade mi to pomohlo utribit myslenky a zabit nejakou tu hodinku v letadle! Diky a cau pri mem dalsim vylevu!