Konečně jsem se zastavila a vypadla z toho pracovního kolotoče, kterej se posledních pár měsíců točil čím dál rychleji. Co tím myslím?

Po tom, co mi skončil „léčebný kolotoč“ a já se po skončení chema vrátila zase na full-time do práce a do kanclu, v podstatě jsem se nezastavila a můj život prostě „plynul“. Taky se vždycky hrozíte pondělka a v pátek se naopak divíte jak rychle ten týden utekl? Co jsem vlastně celej týden dělala?

Nemám čas!

Můj problém nebyl, že by mě práce nebavila, právě naopak, problém ale byl, že jsem neměla absolutně žádný čas na sebe a o víkendech se pak doslova stresovala, jestli si je dostatečně užívám, když za dva dny je tady zase pondělí! A nestresovala jsem tím jen sebe, ale i partnera, kterýho jsem pořád popoháněla, ať někam jdem a něco děláme a nesedíme zase jen u kompu i o víkendu. Nicméně on měl jako vždy recht, že válet se a nic nedělat je vlastně to „užívání si víkendu“. Jenže to mojí hlavě chvilku trvalo to zpracovat a uvědomit si to.

No každopádně problém s nedostatkem času jsem vyřešila opravdu šalamounsky – dala jsem výpověď! 😀 Asi to nedává moc smysl, když jsem před chvílí řekla, že práce mě bavila, nicméně jsem si uvědomila další skutečnost, a sice že můj čas se ztrácí z velké části ve 3 hodinách denně, které strávím dojížděním do práce. Nehledě na to, že firmě velel workoholik, který se dokáže člověka i po 12 hodinách práce zeptat, jestli by ještě nemohl dát nějakej overtime…tak to fakt sorry. Vlastně jsem tou výpovědí odbourala i určitou dávku stresu, která plynula z toho, pracovat pod workoholikem. Takže dvě mouchy jednou ranou!

Jaké jsou mé životní priority?

Během hodin strávených v buse cestou do a z práce jsem si čím dál častěji kladla tuhle otázku. Jaké jsou moje životní priority? Jak chci aby můj každodenní život vypadal? Co je vlastně důležité a co mě udělá šťastnou?

Odpovědi jsem začala nacházet až nyní, když jsem bez práce, hledám si novou snad méně náročnější (jak říká moje bývalá kolegyně, nic není náročnější, než práce pro DK – firma z které jsem teď odešla, snad má pravdu!!) a mám hlavně čas přemýšlet nad svým životem a ne ho jenom přežívat ze dne na den! A co jsem tedy vymyslela?

Ačkoliv se to může zdát banální až možná trapné a někdo si řekne, že jsem s ničím novým nepřišla, no asi má pravdu. Nepřišla. Ale tím, že jsem to hodila „na papír“ a popsala to, jsem si uvědomila, jak vlastně chci žít a co je pro mě důležité. 

1.      Mentální zdraví

Klidná mysl, spokojenost se sebou sama, žádnej stres a hlavně pozitivní myšlení jsou podle mě základ všeho. Osobně věřím, že většina moderních nemocí jako je rakovina či jiné fyzické poruchy, o kterých západní medicína neví, odkud se vzaly, pramení z psychiky. Dělat tedy vše pro to, abych byla v pohodě a nestresovala se, je podle mě momentálně nejlepší prevence návratu rakoviny.

2.      Fyzické zdraví

Pokud mě nic netrápí a nejsem v každodenním stresu, pak můžu začít myslet na to, co nejvíce prospěje tělu z té fyzické stránky. Dostatek pohybu je známá věc, to už uznává i západní medicína jako důležitou složku života, především pak u lidí, kteří přemohli rakovinu. Taky si myslím, že je důležité chodit ven, získávat nové podněty z okolí a osobně miluju se na pár minut zastavit a vystavit obličej sluníčku, tak nějak mě to nabíjí (asi se projevuje deficit z toho, že teď bydlím v Británii, kde toho slunka tolik není J).

Největší změnou v mém životě po příchodu rakoviny, byla změna jídelníčku. Přikláním se teď více k rostlinné stravě (nicméně živočišnou nezavrhuji a maso stále občas jím). Co je důležité je, nenutit se jíst za každou cenu zdravě, nebo se něčemu vyhýbat, jen proto, že je to nezdravé. To podle mě přináší jen další stres a zpětně ovlivňuje to výše zmíněné mentální zdraví a ve výsledku vám zdravá strava k ničemu nebude, když se kvůli ní budete stresovat! Prostě poslouchejte své tělo a nechoďte do žádných stravovacích extrémů.

3.      Láska a přátelé

V téhle oblasti jsem podle mě taky udělala dost pokrok. Člověk své okolí bere tak nějak jako samozřejmost a ne každý se snaží aktivně udržovat vztahy. To je podle mého názoru chyba. Když jsem onemocněla, tak jsem zjistila, kdo z těch, kterým jsem to vůbec řekla, se o můj stav následně zajímal, a kdo ne. Někdo byl prostě „too busy“ se svým životem. A to je v pořádku, upřímně, taky mám přátelé, na kterých mi záleží hodně a známé, kteří se stali už spíše facebookovými přáteli. Nicméně nemoc vám tak trochu ukáže kdo je kdo.

Co chci ale říci je, že je třeba se zajímat o lidi, na kterých vám záleží, čas od času se s nimi potkat, nebo aspoň napsat co nového, prostě zajímat se. Stejně tak důležité je říkat své rodině, nebo i přátelům, že je máte rádi a vážíte si jich. Mě osobně to dělá šťastnou a ještě šťastnější, když to samé slyším zpátky, nebo když někdo napíše, že se chce vidět nebo se zeptá, co je nového.

Je to tak banální, až na to mnohdy zapomínáme.

V mé životní pyramidě také zmiňuji „nehodnotit a neodsuzovat“. Zkrátka, nikdy nevíme, co se skrývá za určitým chováním druhého člověka. Každý má nějakou historii, něčím si prošel a to ho ovlivnilo. Pokud má nějaký názor, který mě přijde jak z jiné planety, nebo se chová pro mě nepochopitelně, snažím se ho hned neodsuzovat, nevím co za tím je a pokud to chci vědět, tak se zeptám. Ať si každej žije, jak chce a jak ho to baví, poslouchejte, myslete si svoje, ale neodsuzujte a nevnucujte svůj názor.

4.      Dělat co mě baví

Pokud jsem v pohodě, bez stresu, fyzicky bez větších problémů a mám své blízké kolem sebe, poslední co mi schází je trávit čas, tedy žít, nějak smysluplně, tedy tak, abych toho na konci života nelitovala, ať už ten konec přijde kdykoliv.

Co to znamená žít smysluplně, si asi každý musí stanovit sám. Pro mě to znamená mít dostatek času na to dělat věci, které mě baví, a být s lidmi, které mám ráda. Taky jsem přišla na to, že ty věci, které mě baví, se v průběhu života mění, podle toho kde jsem, s kým jsem a v jaké životní fázi zrovna jsem. Každý si prostě musí na to svoje přijít sám, a o tom to je, každý svého štěstí strůjcem, n’est-ce pas?

A jaké jsou tvoje životní priority? Nechceš si taky vytvořit podobnou pyramidu, nebo na takový blbosti nemáš čas? 🙂